Nedělní Lidé - Polaskaki
16.1. 2012 - Martin Filip
staženo z hisvoice.cz
Co se z toho červeného cédéčka zabaleného v trochu složitém digipacku s mnoha chlopněmi vysype? Ambientní intro s rytmizovaným hlasem racka... Trhaný rytmus bicích spolu se sekaným riffem kytary a náhle kovový úder. Jsme snad na disku nějaké hardcorové party? Pak se přidá hlas s textem, v němž dominuje verš „...nikde nikdo a já.“ Přihořívá, ale posluchač nahrávky Polaskaki od kapely Nedělní lidé stále ještě neví, kde je, dokud se píseň nezlomí - do nerytmického víření nástrojů. Pak začne typická undergroundová deklamace textu.

A takoví jsou Nedělní lidé: underground (což už je dnes něco jako český folklór, nemyslíte?) posazený do hutných kytar s docela soudobým 'heavier' zkreslením a svižně klopýtající rytmika. Tahle kapela se učila od rockových vzorů spíše devadesátých a nultých let a spíše zvenku ze stadionů, než od těch z let sedmdesátých, osmdesátých doma a z podzemí. V pravou chvíli se v písních přidávají dechy (trombon i bastrombon), občas tak, že by se to líbilo i na ska festivalu, občas v působivém unisonu s ostatními nástroji.

„To je ta krajina, kde jsem se ztratil, budu ti posílat pohledy,” vyprávní frontman jkf. Linii androše drží i obrazné a jinotajné nebo spíš něcotajné texty. Někdy až moc takové: „ticho je strýc s ohnutou holí” (co prosím?), někdy schopné oslovit: „jsem tady dlouho, nikdo mi neřekl, že díru v plotě, si musím najít jenom sám.” Ať jsou texty jakékoliv, jkf je podává vždy naléhavě. Do bookletu si k sobě nenechal napsat „zpěv”, ale „hlas”. Nabízí se otázka, jako u řady podobných projektů, je-li ta deklamace záměrem, ctností z nouze, nebo (s)prostě východiskem z toho, že 'zpívat fakt neumím'. Recenzentova pichavost tady nepatří Nedělním lidem jako takovým, ale spíše žánru. Jkf ostatně posluchače nešidí, jeho hlas má grády a jeho projev taky.

Takže pokud nemáte na 'androš' alergii, budete se u Nedělních lidí cítit ne jako po nedělní kachně se zelím, ale spíš jako v pátek v noci v klubu, jehož osazenstvo má chuť to pořádně rozjet. Tuším, že je to z velké části zásluhou basy a bicích.\

Překvapení: desátá píseň Mosty, melancholická vyhrávka kytary, kterou střídá vzrůstající deklamace jednoho z nejpovedenějších textů na albu. „K čemu jsou kopyta bez koní? K čemu jsou mosty, co nestojí?” Tohle je hit, řekl bych. Podobně jako závěrečná Leviathan Melvillei. Ale Český rozhlas vám je nepustí, ostatně jeho hudební redakce na folklór moc není.
Polaskaki
recenze
Alex Švamberk
Antonín Kocábek
Martin Filip